Na základě naší poslední výplatní pásky (která nám došla nedávno poštou:-) se pokusím sepsat naše příjmy a výdaje v USA. Jen pro rekapitulaci tu uvedu naše počáteční náklady, nepočítáme-li 500 dolarů na začátek:
Náklady
Platba agentuře 14 645
Poplatek za vízum 2 800
Zpáteční letenka do NY 13 080
Letenka do Bozemanu 3 600 Noc v hotelu 700
celkem 35 325
Výnosy
Hrubého 4 777,17 dolarů
Náklady v USA 1543,20 dolarů
(z toho: ubytování 224,54
strava 1060,65 daně 258,01)
Čistého 3 179,99 dolarů
Pokud se kouknete na naše očekávané výnosy, se kterými jsme počítali před odjezdem do USA, zjistíte, že jsme se zas o tolik nesekli:-)) V tuhle chvíli nevíme, jak velkou část z daní nám vrátí, jelikož jsme platili daně federální, státní a kdoví jaký ještě. Necháme se překvapit. Každopádně jsme jako účastníci programu Work and Travel byli většiny daní ušetřeni, což je velké plus. Chudáci Američani na tom byli o mnoho hůř.
Poslední položkou našeho vyúčtování budou náklady na cestování v období od 18. září do 4. října (celkem 17 dní). Náklady budu uvádět v dolarech, pouze pronájem auta jsme platili v korunách. Částky jsou uváděny samozřejmě na osobu. Drop-off fee je poplatek za to, že jsme auto vrátili na jiném místě. V ceně pronájmu jsme měli všechna možná pojištění, nechali jsme se ještě připojistit - odtah zdarma v případě autonehody, asistence při zabouchnutí klíčů v autě nebo kdyby nám došel benzín. Opatrnosti není nikdy dost. Bohužel další náklady již nejsme schopní odlišit, na vedení pořádného účetnictví v době cesty nějak nebyl čas. Započítány jsou tedy náklady, které byly společné - benzín, ubytování a jídlo, které jsme kupovali společně. Ale samozřejmě pak každý utratil za jídlo v různých fast foodech a supermarketech, konečné náklady tak můžeme pouze odhadovat.
Cestování
Pronájem auta včetně základních pojištění (16. září - 1. října = 15 dní) 5 134 Kč
Drop-off fee 60 dolarů
Pojištění navíc 22 dolarů
Další náklady (benzín, ubytování - hotely, motely, kempy, částečně i jídlo) 378 dolarů
Letenka San Francisco - New York 200 dolarů Náklady v New Yorku (doprava po městě + jídlo) cca 75 dolarů
5 134 Kč + 735 dolarů
Pokud bychom 5134 korun převedli na dolary aktuálním kurzem 17,5 CZK/USD, dostali bychom se na cca 295 dolarů, dohromady tedy 1030 dolarů. Připočteme-li ještě (možná přehnaných) 100 dolarů za jídlo v průběhu cesty, dostaneme se tedy na částku 1 130 dolarů.
Nyní si můžeme zrekapitulovat:
Výnosy: 3 179,99 Náklady na cestování 1 130
"Zisk" celkem 2049,99 dolarů
Při současném pro nás výhodném kurzu: 2050*17,5=35 875 Kč. Což znamená, že nula od nuly pojde:-) Musíme konstatovat, že jsme spokojený! :-) Třeba se ještě kurz zlepší, chvíli ještě budeme vyčkávat.
Tak děkujeme za pozornost všem, kdo náš blog četli a doufáme, že se informace zde uvedené někdy někomu budou hodit. Mějte se všichni, ahój!
Tento příspěvek už píšeme z rodné hroudy. Vrátili jsme se již před týdnem a od té doby se snažíme zvyknout si na "normální" život a také na časový posun. Pomalu ale jistě už neusínáme ve čtyři ráno, ale kolem půlnoci jako všichni ostatní:) Všechny (nebo spíš ty, které byly nejnutnější) povinnosti, které jsme během prvních dvou týdnů zameškali, máme více nebo méně splněné. Na jedno si ale pořád nemůžeme zvyknout - místo srnek, veverek a medvědů se tu prohání tramvaje, autobusy a metro. Jako když sem vůbec nepatříme :-)
Do fotogalerie jsme přidali fotky z cestování, tak se můžete podívat, co jsme všechno stihli za 14 dní projet:) Ještě chybí fotky z New Yorku, budou snad co nevidět, stejně jako naše závěrečné vyúčtování. Sám jsem zvědav, jak jsme nakonec finančně dopadli. Vzhledem k slabému kurzu dolaru vůči koruně asi ne moc dobře:)
New York hnus!:-) Dva dny by bývaly stačily. Ale jsme rádi, že jsme to zvládli a už čekáme na letišti, až nám začne check-in. Máme ještě hóóódně času, tak jsme si tu koupili přístup na internet...no za osm dolarů na celej den, nekup to! :-) Markétka si ještě stihla zrušit účet a něco pěknýho si koupit, já jsem musel svůj účet nechat otevřený, protože půjčovna Alamo ještě nestihla strhnout peníze za auto. Je to menší komplikace, musel jsem nechat přesnou částku na účtu a budu muset čekat, až si Alamo peníze strhne. Účet zruším z ČR zasláním dopisu do USA. Snad to všechno dobře dopadne a nebudu mít v Americe dluhy. :-(
Jinak všechno klaplo dokonale a celé léto jsme si parádně užili. Stašně se nám po Yellowstonu stýská a stejně tak po lidech, které jsme tam potkali. Bylo to prostě super. A teď rovnýma nohama do reality:) Kdo nás chce v Praze přivítat, tak naše letadlo by mělo na Ruzyni dosednout 19:30 SEČ. :-) Zatím ahooooj!
Tak a je to skoro za námi. Poslední dva dny jsme věnovali New Yorku a jeho vysokým mrakodrapům. A upřímně řečeno žádná sláva. Utratili jsme snad tolik jako za týden cestování a zážitky nic moc:-) Zlatá Praha! Tady je všude moc lidí, všechno drahý a pohled z Empire State Building zas tak úchvatný není:-) Ale každého baví něco jiného, my jsme si tu celou dobu přáli vrátit se do národních parků, hlavně zpátky do Yellowstonu!!! Nejvíc se nám asi líbil výlet na Sochu svobody, davy lidí se tam rozprostřely po ostrově a my jsme si mohli v klidu prohlédnout tenhle symbol Ameriky. Zástávku na Ellis Island jsme byli nuceni vynechat, protože jsme u Sochy strávili asi dvě hodiny a ještě nás čekala prohlídka celého Downtownu. Ten jsme ale měli celkem rychle projitý - Wall Street, NY Stock Exchange, City Hall, budování nového World Trade Center... a to bylo všechno:) Nasedli jsme na metro a pak autobusem odjeli do našeho motelu Super 8 v New Jersey. Zítra ještě musíme zrušit bankovní účet a zjistit, jak se dostat na letiště Newark. Mysleli jsme, že z New Jersey bude jednodušší dostat se na místní letiště, opak je ale pravdou...zdá se, že se stejně budeme muset vrátit zpět do New Yorku a odtud až na letiště do New Jersey. Co naděláme, domů se nějak dostat musíme:-) A už se nemůžeme dočkat!
Ráno jsme si snad poprvé po minimálně 2 týdnech přispali...vstali jsme až v 8 hodin:) Balení nám trvalo docela dlouho, takže až kolem 10. jsme šli hledat autíčko:) Našeho zlaťáka. Včera ráno jsme ho totiž hledali o ulici blíž a docela nás vystrašilo, že tam nebyl. A den jsme s ním strávili poslední den. :( Dojeli jsme přes dvoupatrovej most z Oaklandu do San Francisca, poplatek tentokrát byl jen 4 $, protože jsme nejeli v ranní špičce. A zaparkovali jsme kousek od centra, kde jsme se ještě prošli a potom jsme vyrazili směr Golden Gate, protože dneska bylo krásně:) A tam jsme strávili asi hodinku a fotili a vyhýbali se lidem na kolech a turistům (převážně z Číny) a křičeli na sebe, protože projíždějící auta jezdí pekelně rychle a dělaj strašnej randál. :)
Po Golden Gatu jsme se projeli pro silnici číslo 1 v SF a hledali jsme obchoďák, kde bychom si koupili něco k jídlu. Nakonec jsme v nějaký ruský čtvrti narazili na ruskej obchod, kde prodavačky nemluvili ani anglicky a měly na sobě takový ty růžový zástěry, který bychom tady nikde nenašli:)
A potom jsme už vyrazili směr letiště, kde jsme se slzami v očích odevzdali našeho zlaťáka, který už není náš :'(( A nyní už čekáme na letadlo do New Yorku, času máme habaděj. Tak jsme měli čas si zvážit kufry a vyhodit nepotřebný věci - hlavně oblečení:/ Nechápu, kde jsme to nabrali, ale měli jsme každej o 5 kilo navíc...divný :D No a příště se ozveme už z NYC (Ňů jork sity) Tak ahoj ;)
Po první zastávce v Californii jsme nějak ztratili kontakt s okolním světem, tak jenom tak v krátkosti:-)
Po Death Valley jsme navštívili Sequoia National Park. A musím říct, že to byla velmi příjemná změna! Vstali jsme v 6:30 a v 9:30 jsme již byli na místě. Vedro tlumil chládek od obřích sekvojí, takže pohoda. Ve Visitor Centru nám řekli, že právě probíha oprava silnice a že auta se pouštějí pouze v celou hodinu...takže jsme museli čekat, protože na desátou bychom to už nestihli. Ale stejně jsme stihli vidět všechno, co jsme chtěli - vyhlídku Muro Rock, projet pod spadlou sekvojí a vyfotit si největší (nikoliv nejvyšší, pozor:-)) strom na světě - General Sherman. Dozvěděli jsme se, že do výšky už neroste, pouze do šířky. A právě u něj jsme potkali naše známé z Yellowstonu! Svět je fakt malej. Petr a Markétou pracovali přes léto u Jezera a odjížděli asi pět dní po nás. Jsme rádi, že jsme se s nima měli možnost ještě jednou vyfotit a pokecat.
Naším posledním Národním parkem byl Yosemite. Ze Sequoie jsme vyrazili kolem čtvrté hodiny a do Yosemitu přijeli v osm, to už byla tma jako v pytli. Dojeli jsme tedy do prvního kempu, který jsme potkali (Wawona) a se štěstím našli jedno z posledních volných míst. Když jsme stavěli stan, přišel se nás zeptat jeden kluk z Californie zeptat, jestli by si s náma nemoh naše místo rozdělit a to samé udělali ještě dva Češi, co tu byli taky na Work and Travel. Místa tam bylo dost, takže to nebyl problém. Cenu za kemp jsme si rozdělili, takže jsme tu noc spali skoro zadarmo:-)) V Yosemitech jsme chtěli udělat Half Dome, ale netroufli jsme si to bez návštěvy Visitor Centra, které ale otevíralo až v devět. I když jsme již před devátou stepovali před vchodem, tak nám bohužel sdělili, že bychom to na vrchol určitě už nestihli...není to ani tak moc o náročnosti, ale o tom, že je tam strašně moc lidí a čekají se fronty. Na vrchol se totiž leze po lanech, která jsou společná pro směr nahoru i dolů. Rozhodli jsme se udělat místní Lower and Upper Falls (Vernal a Nevada Falls). A rozhodně to stálo za to, lidí sice mraky, ale fakt nádhera. Byl to krátký výlet, ale horko a přibývající únava nás zpomalovaly, takže nám to trvalo skoro celý den. Další noc jsme strávili přímo v Yosemite Valley a druhý den jsme udělali jen krátký výlet k hoře El Capitan, dojeli zpět k autu Shuttlem (v parku opět zadarmo) a kolem druhé hodiny vyrazili směr San Francisco!
V SF jsme měli domluvené dvě noci u kamarádky z Yellowstonu. Nebydlí sice přímo v SF, ale v Oaklandu, ale stále ještě máme auto, takže pro nás není problém přejet most, zaplatit šest dolarů za vstup do San Francisca a zaparkovat přímo před molem 35, ze kterého odjíží loď na Alcatraz. Ráno bylo ještě vše zahaleno v mlze a hrozná zima, přes den se alespoň na chvíli vyjasnilo, takže jsme pořídili i docela pěkné fotky. Návštěva Alcatrazu se rozhodně vyplatila, bylo to fakt zajímavý...a občas i děsivý. Odpoledne jsme prošli centrum (Fisherman's Wharf, Lombard Street) a kolem čtvrté vyrazili na Golden Gate Bridge, který byl samozřejmě celý v mlze. Nějaké foky ale máme, takže super!:-) Večer jsme odvezli Lukáše na letiště, takže už jsme jenom dva.
Dnes nás už toho moc nečeká, ještě si s Markétkou projdeme pár míst v centru (nevíme ještě co:-) a když bude lepší počasí, pojedem se podívat na Golden Gate. Uvidíme. Do sedmi večer musíme vrátit auto a pak už budeme čekat na letišti na náš let do New Yorku, který odlétá 23:30 místního času. Držte nám palce:-)
Naší další zastávkou bylo Death Valley, které nás opravdu zklamalo. Navštívili jsme nejnižší bod v Americe (85m pod hladinou moře), vyfotili se tam u cedule a mohli jet zpátky. Vedro k padnutí (110 stupňů Fahrenheita), výlet tedy nepřipadal v úvahu...akorát projet autem, vystoupit, vyfotit a jet dál. Nic pro nás:-) Navíc nám po cestě směrem Sequoia National Park začal docházet benzín (přímo v Death Valley stál benzín 4,25 místo 3 dolarů za galon). Měli jsme ještě půlku nádrže, tak jsme si říkali, že to dojedem do prvního města a natankujem. Jenže jsme nepočítali s tím, že budeme muset přejet vysoké pohoří a ani s tím, že v prvním "městě" za Death Valley budou mít POUZE diesel, benzín jim asi došel :-) Naštěstí to dobře dopadlo, ještě tak dva galony v nádrži jsme měli rezervu:) Teď spíme v motelu ve městě Bakersfield, zítra brzo ráno vyrážíme směr Sequoia National Park. Tak dobrou!
Je půl druhé v ráno, tak jen krátce. Dnes odpoledne jsme dorazili do Las Vegas, ubytovali se v hotelu Palace Station. K našemu zklamání nás ubytovali mimo hlavní budovu...holt máme to, za co jsme si zaplatili :-) Ale je to tu pěkný, to zase jo.
Celkový dojem z města máme špatný, je to šok přijet po třech a půl měsících v Národních parcích do takovéhle džungle světel a lidí. Příště radši zůstaneme o den déle v Zionu než trávit čas na Stripu v Las Vegas. Ale zkusit se má všechno. Proto jsme s Markétkou oba zkusili štěstí v kasinu a oba jsme shodně prohráli jeden americký dolar. Kolem jedné hodiny jsme si z konce Stripu vzali taxíka do hotelu a jdeme spát. Zítra nás čeká Death Valley. Snad se zase brzo ozveme :-)
Tak jsme šťastně dorazili do Zion National Park! A je tu krásně...jako všude tady v Utahu:-) V kempu přímo v Parku místo už neměli (přijeli jsme sem kolem 12), tak jsme projeli parkem a ubytovali se v kempu v městečku Springdale asi míli od brány do Zionu. Kemp je ve srovnání s ostatními dražší, ale je tu internet, bazén a sprchy v ceně:) Pod stanem nám zurčí potůček a máme výhled na skály Zionu. Luxus :-D
Po ubytování jsme se najedli a stihli jsme udělat výlet na Observation Point (náš třetí - dva v Yellowstonu:) 13 km, 600 metrů převýšení, vedro k padnutí, vody málo :-)) Ale zvládli jsme to a výhled to byl parádní!
Zítra máme v plánu The Narrows, alespoň část...podle toho, jak dlouho se vydržíme brodit ve vodě:) Je to totiž trail kaňonem, skrz který teče řeka a kaňon se postupně zužuje. Tak snad to zvládnem. Teď už jdeme spát, zítra ráno brzo vstáváme. A večer Las Vegas!!
Tak jsme včera dorazili do Bryce Canyonu kolem páté večer. Dnes jsme udělali dva výlety (konečně nějaké) a můžeme s jistotou říct, že se Bryce s přehledem zařadil na první místo před Arches:-) Fakt nádhera, škoda, že není čas dát sem fotky... Ubytovali jsme se v kempu a dnes tu strávíme druhou noc, snad nebude taková zima jako včera...skoro jsme tu umrzli:-) Zítra nás čeká Zion, snad se nám podaří odsud odjet brzo, bylo by to potřeba...není čas ztrácet čas:) Tak se mějte, jdeme spát, po dnešním náročném programu máme dost:) Have a Bryce Day!!!
Tak máme za sebou půlden v Grand Canyonu. A můžu vám říct, že je fakt...velkej:-) Moc věcí se tu dělat nedá, projeli jsme nejznámější vyhlídky, zajezdili autobusy, které tu po parku jezdí zadarmo, vyfotili Grand Canyon při západu slunce...a už nás nenapadá nic jinýho, co tu dělat :-) Jedině sejít na dno kaňonu, ale to je na dva dny...třeba někdy příště! Takže zítra asi pojedem rovnou do Brycu a tam uděláme konečně nějaký výlety! Strávíme tam asi dva dny, tak toho snad stihnem hodně. Ještě nevíme, kde budem spát, tak snad budem mít štěstí.
Po Arches přišlo na řadu Monumentské údol na hranici Utahu a Arizony, oblast obyvatel Navajo, ze všech stran dýchala atmosféra původních obyvatel. A na ty slavné monumenty jsme se nakonec ani z blízka nejeli podívat, protože pro náš krásnej minivan to moc nebylo....cesta děs a hrůza... Ale fotky jsou hezký....časem dodáme:)
Nyní jsme asi hodinu cesty od Grand Canyonu, přespali jsme hezky levně v bývalých ubytovnách pro studenty, které byly kupodivu docela pěkné. Je ráno a snídáme kafe u Mekáče...juchůůů! :D Zatím pááá!
Tak jsme se dostali zaseo kus dál :) Právě se nacházíme v našem prvním (po Yellowstonu) národním parku - Arches National Park. Přesněji řečeno v kempu pár mil od jeho brány. Překvapilo nás, že jsme si vše podstatné (alespoň doufáme) stihli prohlédnout během jednoho dopoledne...dalo by se tam strávit ještě trochu času, ale viděli jsme toho opravdu dost. Hlavně Delicate Arch při západu slunce byl fakt zážitek. Ušetřený čas využijeme k odpočinku (konečně se snad pořádně vyspíme) a k doplnění zásob, abychom netrpěli hlady (a taky abychom nemuseli na večeři do Burger Kingu jako dneska večer:-) Fotky opět budou, ale asi až zpětně nebo z hotelu z Las Vegas...ale budou! A jsou fakt pěkný :-D
Po obědě vyrazíme do Monument Valley, snad tam najdeme volný kemp! Ale jelikož to není Národní park, tak by to snad neměl být problém. Uvidíme.Těšíme se, už abychom tam byli!
Tak jsme přežili cestu po pětiproudových dálnicích a šťastně dojeli do Salt Lake City...a spíme v motelu:-) Sehnali jsme parádní pokoj za 70 dolarů pro pět lidí...krása:) A teď jdeme spát, zítra nás ještě čeká dlouhá cesta do Arches! Dobrou noc!
Tak a je to tady. Za pár hodin půjdeme spát a strávíme tu poslední noc. Je to strašně zvláštní pocit...vůbec se nám odsud nechce. Oba jsme si to tu zamilovali a teď musíme opustit všechny naše kamarády a vyrazit na cestu do neznáma. Je nám hrozně smutno. Ale všechno jednou končí a něco nového začíná.
Pro nás začínájí dva týdny cestování po USA! Včera jsme si na to půjčili krásný minivan - Chrysler Town and Country!! Béžovej fešák tu čeká na parkovišti, až ho zase nastartujeme a budem ho prohánět po dlouhých amerických dálnicích a silnicích :-)) Omlouváme se, že nemáme fotky, ale poslední dny byly tak strašně náročný, že na to nebyl čas ani myšlenky. Všechno napravíme, až se vrátíme, slibujeme! :-) Zítra vyjedeme asi po poledni a pojedeme, co nám síly budou stačit...zkusíme se dostat co nejblíže Arches National Park a zastavíme v nějakém motelu poblíž dálnice, snad nějaký přijatelný najdeme. Další noc už máme rezervovaný kemp v Moabu, aspoň nějaká jistota:) Následuje Monument Valley, kde snad kemp bude volný, Grand Canyon máme zarezervovaný, Bryce a Zion bude jedna velká neznámá a pak Las Vegas, kde máme zamluvený hotel. V Las Vegas budeme mít snad internet, tak doufám, že sem něco napíšeme.
Tak na nás myslete a držte nám palce, ať všechno dobře dopadne!
Tak už se nám to tu krátí. Práce je pořád stejně, lidí postupně ubývá a venku pěkně se ochlazuje. Včera večer dokonce napadl poprašek sněhu a v noci pekelně mrzlo. Ale i tak jsme včera byli na posledním táboráku :-) Za 2 týdny touto dobou už se budeme prohánět někde po Utahu nebo Arizoně, tam snad mrznout nebudeme!:)
Poslední dva týdny jsme byli v jednom kole, práce, práce a zase práce. Na nic jiného prakticky nezbyl čas, takže fotek moc nepřibylo. Já jsem pracoval cca 10-12 hodin denně šest dní v týdnu, Markétka bohužel přesčas mít nemůže, protože nepracuje v kuchyni, ale v Gift Shopu. Nevím, proč to tak je...je to divný :-/ Přesčas je tu navíc až nad 48 hodin, takže se člověk pěkně nadře, než se na něj dostane:-)) V praxi to probíhalo tak, že v každém oddělení kuchyně měli „otevřené“ šichty, na které se mohl přihlásit, kdo chtěl (kdo byl rychlejší:-)). Takže si asi dovedete představit, jak to tady vypadalo...lidi na úplně nových pozicích nevěděli, co dělat, protože nebyl nikdo, kdo by jim to ukázal...každý měl práce nad hlavu a starat se ještě o další spolupracovníky bylo nad lidské síly. Další problém byla komunikace, v kuchyni bylo celkem dost lidí, co neuměli moc dobře anglicky... Ale přežili jsme to, nějaký peníze jsme vydělali a teď už můžeme začít odpočívat před dlouhou cestou. Příští týden už nás čekají pouze osmihodinové šichty pět dní v týdnu. Příjemná změna! :-) Cafeterii totiž zavřeli a zaměstnance z ní poslali do ostatních částí kuchyně. V Cafeterii teď probíhá důkladný úklid, musí se vydrhnout úplně všechno...máme štěstí, že odjedeme dřív, než bude úklid kompletně celé kuchyně!
Další novinka je, že se budeme stěhovat...ale jen o pár metrů dál na vedlejší ubytovnu. Nějaké věci už máme v novém pokoji, dnes strávíme poslední noc v tom starém. Důvod je ten, že čím dál tím zaměstnanců odjíždí, tak se zbytek snaží sestěhovat do ostatních ubytoven, aby ušetřili...jako kdyby už Xanterra neměla dost peněz - tenhle rok byl zase překonán rekord v počtu návštěvníků.
Minulý čtvrtek bylo krásně, tak jsme se rozhodli stopovat k nedalekým gejzírům v Norris. Žádný zázrak to nebyl, ale viděli jsme nejvyšší aktivní gejzír na světě – Steamboat. Když jsme tam byli, tak nevytrysknul...máme smůlu no :-D Ve čtvrtek máme jeden z posledních dnů volna, tak se ještě musíme rozhodnout, co podnikneme. Naštěstí nám kamarád půjčí auto, takže možností je spousta.
Za týden a kousek už končíme práci, nemůžeme se dočkat :-) Už se těšíme na cestování a pak domůůůůů!!! Ještě nevíme, jak to vypadá s dřívějším odjezdem 17.9., ale nejpozději 18. 9. odjedem, to je jistý!:) Jeden den cestování navíc by se fakt hodil, ale když to nepůjde, tak to holt nepůjde. :-)
Skvělý, tak teď jsme oficiálně obdrželi voucher na naše auto!!! Takže už nás nemůže (skoro) nic zastavit, abychom procestovali část USA :-) Půjčili jsme si minivan od společnosti Alamo, vyzvednutí ve městě Idaho Falls, vrácení v San Franciscu. Využili jsme ale služeb české agentury Jedu.cz (která si zase objednává vozy od známé německé agentury FTI). Výhodou bylo, že to bylo o !hodně! levnější a mohli jsme platit v korunách. Nevýhodou byla zdlouhavá komunikace přes z USA přes mail.
Rezervaci auta jsme začali řešit v půlce července. Nevěděli jsme, jak velké auto půjčit (bude nás cestovat pět + pět celkem velkých kufrů), zástupce Jedu.cz nám ale ochotně zodpověděl všechny naše dotazy a doporučil nám minivan. Rezervovali jsme tedy minivan a čekali, až nám pošle smlouvu a fakturu na zálohu 3000 Kč, kterou jsme museli zaplatit před samotnou závaznou rezervací auta. To trvalo téměř dva týdny! Na konci července jsme se dočkali. Nám pro změnu trvalo přes týden, než jsme provedli platbu zálohy a ta došla na účet agentury. (kdyby nám tu fungoval mobil, vše by bylo rozhodně mnohem jednodušší a rychlejší:-)) Asi v půlce srpna jsme se dozvěděli, že minivan ve městě Bozeman již není k dispozici a největší auto je velikosti Fullsize, do kterého bychom se s kufry rozhodně nevešli. (nevím, čím to bylo, minivany na půjčení v rámci státu měli, problém byl buď v tom, že bychom auto vrátili v Californii, nebo v tom, že jsme moc mladí a rizikoví řidiči pod 25 let...) Každopádně to byla komplikace jako hrom, požádali jsme tedy agenturu Jedu.cz, aby zkusili vyžádat vozy v dalších nejbližších městech s půjčovnami (Jackson Hole a Idaho Falls). Mezitím jsme vymýšleli náhradní plány (půjčení dvou aut, zakoupení "rakve" na střechu menšího auta, zaslání zavazadel do ČR předem...prostě hrůza:)) Naštěstí ale přišla zpráva, že minivan je k dispozici v Idaho Falls! Je to asi o 30 mil dál, než do Bozemanu, ale to už vem čert:-) To jsme zase jednou měli štěstí! Teď už jen zbývá vyřešit, kdo nám půjčí do Idaho Falls auto...ale to už nějak dopadne.
Trasu máme vymyšlenou, dokonce i graficky připravenou, ještě že máme kamaráda Google mapy:-) Máme na to 14 dní, tak snad to všechno stihnem!
Čtvrtek a pátek byly opět naše dny volna, takže jsme nezaháleli a vyrazili opět na výlety a kempovat. Většina (spíš všichni) naši kamarádi odjíždějí, takže to byly poslední akce, který jsme s nima podnikli. Ach jo...co se dá dělat.
Ve čtvrtek jsme se vrátili na staré známé Fairy Falls, pak jsme ale pokračovali asi půl míle za vodopády, na což jsme minule neměli čas...a vyplatilo se, došli jsme k Imperial Geyser, který je vážně parádní, navíc tryská téměř neustále. Odpoledne měli naši kamarádi v plánu koupání v Boiling River. My jsme ale měli zamluvený kemp nedaleko Canyonu, navíc tam s námi měli jít kempovat Petr s Markétou (Češi, kteří pracují v Lake). Jordan měl dokonce nervy půjčit nám auto, takže jsme nemuseli stopovat a mohli si poprvé zařídit americký automat. Ještě, že tam byl návod k použití, dlouho jsme nemohli přijít na to, jak se sakra řadí:-) Po konzultaci manuálu jsme nakonec zařadili rychlost D1 a vesele vyrazili směr Canyon. Tam jsme se sbalili a vyrazili k Ribbon Lake, které leží kousek od okraje Canyonu. Jezero zas tak úchvatné není, ale cestou jsme viděli Canyon z různých dalších úhlů. Kempování jsme si užili a přežili, zbytek pátku jsme prospali:)
Pak nám začal pracovní týden, hodin pochopitelně přibylo, a to výrazně. Oba máme s Markétkou přes čtyřicet hodin. Příští týden mám dokonce šest pracovních dní, což by znamenalo, že budu mít kolem 50 hodin. Markétce zůstaly ještě dva dny volna, takže plánuje dvoudenní výlet do Grand Tetonu. Tak snad to vyjde:-)
Tak jsme se dlouho neozvali, mohl za to opět výpadek internetu...prostě to tady nějak vázne. A zase jsme kromě práce hodně viděli a zažili.
V pondělí 26.7. jsme podnikli noční výlet při úplňku, vylezli jsme na horu u yellowstonského jezera a čekali, až se setmí, ale mraky byly všude, takže jsme si úplňku moc neužili. Viděli jsme ho asi 5 minut, když stoupal za horami a potom nadobro zmizel.
Ve středu jsme bohužel pracovali, tak jsme nemohli pořádně oslavit Adámkovy narozeniny, ale hned dva dny nato jsme měli volno. Tak ve čtvrtek 29.7. jsme zdolali horu Washburn, která leží něco kolem 3200 m n.m., pokud si to dobře pamatuju. Vyrazili jsme ráno z kaňonu a kolem třetí hodiny odpoledne jsme byli na vrcholu. Sil bylo málo, tak jsme zpátky stopovali a hned po 10 minutách nám zastavila jedna milá paní, zaměstnankyně parku, takže jsme akorát stihli večeři:)
V pátek jsme nechtěli dělat nic náročnýho, tak jsme se zase po dlouhé době podívali do civilizace do městečka West Yellowstone. To se nachází už v Montaně a je to takové mále westernové městečko, typický západ. Něco jsme si nakoupili, zašli jsme do historického centra medvědů grizzly a vlků a také do kina, kde jsme viděli film o Yellowstonu, naštěstí zdarma, zas tak zajímavý to totiž nebylo.
A v sobotu nám opět začal pracovní týden. Ale i během práce se dá něco podnikat. V sobotu večer jsme tu měli haloweenskou party a v neděli jsme oslavili Adámkovy narozeniny u ohně s kytarou a nějakým tím dobrým pitím :)
A dnes (čt 5.8.) jsme se vrátili z druhého kempování. Včera večer po práci jsme vyrazili k jezeru, které se jmenuje Grebe. Dojeli jsme autem k trailu a poté nás čekaly 3 míle k jezeru. Naštěstí jsme to stihli před západem slunce. A musím říci, že toto místo je jedno z těch, které za to fakt stojí vidět. Klidné jezero uprostřed divočiny, nad kterým krouží orli a loví ryby. V noci nás navštívil jeden jelen, který pil z jezera a asi mu ani nevadilo, že hrajeme na kytaru a nahlas zpíváme. A ani nám v noci nebyla zima. Tak jsme si to užili:)
A zítra nás čeká ještě jeden výlet a v sobotu opět práce. A teď budu doufat, že půjde internet, venku se zatáhlo a vypadá to na bouřku, tak držte palce:)
Nové internetové připojení funguje celkem obstojně, tak můžu naštěstí napsat pár slov...v tuhle denní dobu bych se se starým připojením na internet asi vůbec nepřipojil:) Odpracovali jsme si náš třicetihodinový „skorotýden“ a zase jsme vyrazili na výlety:-)
Ve čtvrtek jsme byli v Grand Tetonu (park jižně od Yellowstonu), tam jsme měli v plánu dorazit ke dvěma vysoko položeným jezerům. Ušli jsme 10 mil, převýšení myslím asi 2000 stop...na začátku jsme prostě začali prudce stoupat a přestali jsme, až když jsme viděli jezero. Náročné, ale určitě to stálo za to, v prvním jezeru se dokonce někteří vykoupali...nás s Markétkou by do tý ledový vody nedostali ani za nic:) Druhé jezero už jsme si jenom prohlédli a už nás čekal sestup dolů. I když jsme šli dost rychle, do Canyonu jsme dorazili o dvě hodiny později, než bylo v plánu. U nás bychom večeři nestihli, tak jsme se zastavili v Lake Village na rychlou (čti pětiminutovou) večeři:-) Škoda jen, že jsme neměli příležitost vyfotit si vysoké zasněžené vrcholky Grand Tetonu tak, jak je známe z fotografií...snad někdy příště.
V pátek jsem musel odpoledne pracovat, ale Markétka měla volno celý den, tak vyrazila k „přírodnímu mostu“ poblíž Jezera. Cestou zpět uvízli v hodinové bizoní zácpě, tak do sbírky přibyly další fotky bizonů v rytmu disca, zdálky, zblízka:-) V noci jsme již oba měli v plánu noční výstup na Bunsen Peak při úplňku. Stihli jsme ještě pozdní západ slunce za vrcholky hor, to byla krása...pak už se setmělo a nám nezbylo nic jiného, než vytáhnout baterky a dělat co nejvíc hluku, abychom vystrašili zvířata. To naštěstí nebyl problém, protože nás jelo celkem asi dvacet:-) Fotky z tohohle výletu (zatím) nemáme, problémy s focením měsíce měly o mnoho lepší foťáky, než ten náš.
V sobotu nás čekalo koupání v řece Firehole v místě, kde se do ní vlévají horké prameny. Fakt zážitek, voda krásně teplá, občas až horká, člověk si musel dávat pozor, aby se nedostal moc blízko k horkým pramenům. Prameny nás neopařili, spálilo nás ale slunce, a to pořádně. Markétka říkala, že má barvu jako prasátko, já vypadám spíš jako rak. Ale stálo to za to!!:-) Fotky budou co nejdřív, dokonce podvodní!
Další novinka je, že Markétka začala pracovat v Gift Shopu (obchod se suvenýry)...dneska je její první den. Takže super, asi bude mít i víc hodin, to se ještě uvidí. Ještě chvíli a třeba to tu dotáhne i na manažerku :-)) Dost si vážím toho, že se tu na pracující cizince nedívají skrz prsty a když člověk chce změnit pozici, opravdu mu tu příležitost dají. Na druhou stranu jim moc možností nezbývá, někdo tam do konce sezony pracovat musí, když všichni Američani odjedou.
To by pro dnešek stačilo, zase se přihlásíme, až bude o čem psát:-)
Tak opět se nám sešly volné dny za sebou, takže bylo skoro povinností něco podniknout a vyrazit na nějaký výlet.
Na úterý jsme naplánovali výlet na druhou - jižní - stranu kaňonu a chtěli jsme dojít až na místo, odkud je asi nejhezčí pohled na kaňon a dolní vodopád, Artist Point. Sice nám na cestu pěkně foukalo, ale celou trasu jsme bez problémů zvládli. Na Artist Pointu jsme poobědvali a vyrazili na cestu zpět. Adámek musel večer do práce, tak jsme se nikde moc nezdržovali. A konečně jsme viděli celý kaňon a pohled na dolní vodopád ze všech možných úhlů. :)
Ve středu nás čekalo zatím asi největší dobrodružství, protože jsme vyrazili kempovat přes noc do yellowstonské divočiny. S americkými kamarády jsme vybrali trasu podél oblázkového potoka. Vyjeli jsme po obědě a asi po hodině cesty autem jsme vyšli na značenou stezku a začátek byl docela náročný, pořád do kopce a do kopce...a do toho slunce pálilo, až jsme se spálili. Ale po 2 mílích jsme byli na vrcholu a poté pokračovala trasa už jen po rovině dalších 7 mil. Cestou jsme museli 4 x přebrodit potok. Voda byla ledová, jako by vás do nohou píchaly tisíce malých jehliček. A do toho kameny nepříjemně klouzaly a píchaly do chodidel. Ale všichni jsme to zvládli a kolem deváté hodiny večerní už jsme se hřáli u ohně. Někteří z nás dokonce opékali hot dogy:) A žádné zvíře ani to nepřilákalo, naštěstí, po půlnoci jsme sesbírali odpadky a všechno jídlo a dali ho do jedné krosny, kterou jsme museli vytáhnout pomocí lana asi 5 m nad zem, aby nás v noci nenavštívil nezvaný hladový host. A šli jsme spát. Stan za 33 $ z Walmartu vypadal hezky a docela bytelně:) Za to spacáky, také z Walmartu, za 10 $ už tolik nehřály. Usnout se nám ale podařilo rychle. V noci jsme se ale trošičku vyděsili, když Lukáš zjistil, že zapomněl v batohu slupku od banánu a jablko a ještě měl pocit, že kolem stanu chodí medvěd. Žádný tam nebyl, naštěstí. A tak jsme postupně opět usnuli, abychom ráno mohli vyrazit na poslední 3 míle našeho výletu. Což jsme zvládli rychle, každý spěchal zpět sem k nám do Canyonu na oběd a po něm jsme šli rovnou do postele. A zbytek čtvrtka jsme odpočívali.
Poslední volný den – pátek – se nám nechtělo jen tak proflákat, tak jsme jeli místním žlutým autobusem pro hosty na okružní jízdu po parku. Z Canyonu jsme vyrazili směrem k jezeru, kde jsme si prohlédli obrovský žlutý hotel, který je o rok starší, než samotný park. Byl postaven v roce 1871. Dále jsme pokračovali podél jezera, prohlédli si část gejzíru, které se nachází hned u jezera, tato oblast se nazývá West Thumb. Poté jsme už pokračovali směrem na Old Faithful, který je největším lákadlem parku. Jediný pravidelný gejzír zde v parku. Došli jsme si tu na oběd a poté jsme už následovali masu lidí, která mířila ke gejzíru. A ještě štěstí, že jsme tam došli brzy. Předpověď erupce je odhadnuta s přesností +/- 10 minut. A tentokrát byla erupce o 8 minut dříve a zas nás to ani tolik nenadchlo. Neuvěřitelný množství lidí všude a ani celá vesnička nepůsobí nijak hezky. Pořád tam něco staví, u vjezdu do ní stojí satelit. Prostě nás to zklamalo. Potom jsme zas naskočili do autobusu a jeli zpět na sever. Cestou jsme zastavovali u dalších gejzírů, které byly mnohem hezčí než Old Faithful. A kolem páté hodiny odpoledne jsme opět byli u nás v Canyonu.
Ani jsme se nestihli v práci pořádně ohřát a zase přišly dny volna :-) Práce kolem 25 hodin týdně není zrovna tolik hodin, kolik bychom potřebovali. A zlepšení je v nedohlednu – pokud se tedy nestane něco neočekávaného. (jako třeba že by se všichni američtí studenti zvedli a odjeli domů:-)) Zbývá nám tedy spousty času na objevování krás Yellowstonu. A je třeba říct, že jich je tu pořád spousta:-)
Ve středu jsme šli s Lukášem a Irinou na nedaleký Observation Peak. No...nedaleký sice relativně byl, ale taky byl hodně vysoko:) Ale za tu námahu to určitě stálo. Na vrcholu se pořád drží sníh, ale už ho tam je jenom pomálu, zima tam byla pořádná, takže jsme byli rádi, že jsme s sebou táhli tolik oblečení. Kromě úžasného výhledu na nás nahoře čekal bobr (aspoň si myslíme, že to byl bobr, já za to ruku do ohně nedám :-)), drzý chipmunk – místní veverka, kterou jsme krmili (ano, stydíme se) a medvěd se dvěma mláďaty. Ty už jsme teda nekrmili, naštěstí jsme na ně koukali jenom dalekohledem. Ale zážitek to byl skvělej. Natočili jsme dokonce video té veverky, jak chroupe naše slané lupínky, určitě ho sem časem přidám. Na cestě zpátky nás čekalo malé překvapení, přímo na stezce na nás čekal bizon a nevypadal, že by nás viděl zrovna moc rád...sice vrtěl ocasem, ale přívětivě se na nás teda nekoukal:-) Snažili jsme se ho obejít, ale bizon se rozhodl, že nás doprovodí. Asi tři sta metrů šel souběžně s námi, stále si nás kontroloval, a když jsme zastavili, zastavil i on. Náhoda? Asi jo:-) Zachránilo nás, že se bizon začal pást a my se mohli v klidu vrátit zpět na stezku. Ještě že tam rostlo tolik pampelišek:)
Ve čtvrtek jsme jeli s Tommym nakupovat do Cody (také nedalekého, pouhých 94 mil). Naším hlavním cílem bylo založit si účet, což se nám také naštěstí podařilo. Zvolili jsme banku, která byla ve Walmartu – Wells Fargo. Zjistili jsme si předem, že má pobočky i v New Yorku, takže super. Až mě překvapilo, jak šlo všechno hladce. Stačil pas, další doklad totožnosti, trvalá adresa v USA, kam nám pošlou naši VISA kartu a asi dvacet minut trpělivosti. S paní v bance jsme si pěkně popovídali a slíbili jí, že jí pošleme fotky grizzlyho. Jsem rád, že tu nebudeme pobíhat a poté jezdit s hotovostí v kapse:) Nakoupili jsme, co jsme potřebovali a pak jsme s Tommym odjeli registrovat jeho auto. Pořídit si auto v USA není vůbec drahá záležitost, samotné auto ho stálo 1700 dolarů, 600 dolarů stálo pojištění a registrace a kdoví co ještě. Auto nevypadá vůbec špatně, samozřejmě už toho má ale hodně za sebou. My jsme se našeho snu pořídit si auto již vzdali, radši si nějaký hezký na konci půjčíme:-) Prohlédli jsme si obchůdky v Cody, koupili ještě pepřák proti medvědům (snad ho nebudeme muset použít) a večer jsme zašli na tradiční západoamerické rodeo! Vstup 18 dolarů, my jsme ho jako zaměstnanci měli za 5...a ještě že tak, dát 18 dolarů za takovou show by nás naštvalo:) Moc se nám to s Markétkou nelíbilo, bylo nám líto zvířat, hlavně malých telátek, které cowboyové chytali lasem a pak je svázali. Chudáci! Ale tradice je tradice a jsme rádi, že jsme viděli, jak se Američani na západě baví. Ale už nikdy víc! Šťastně jsme se vrátili asi o půl jedné v noci a byli rádi, že nemusíme vstávat na snídani:-)
Pátek jsme tak nějak proflákali a Markétka teď pracuje, máme totiž společné „jen“ dva ze tří volných dnů. Fotky a videa časem určitě přidáme:)
Týden utekl jako voda a stala se během něj spousta věcí. Měli jsme pracovní víkend a až do úterý to byl stereotyp. Ale potom se sešly volný dny ze dvou týdnů a byly z toho krásný čtyři dny volna za sebou. Adámek měl teda jen dva, středu a čtvrtek, ale i to je fajn. Tak jsme hned začali plánovat, co podniknem. Napsali bychom dřív, ale kvůli bouřkám nám tu dlouho nešel proud a internet ještě teď trošku pokulhává.
V úterý jsem nakonec zůstala v Canyonu a společně s Lukášem, Číňanem Tommym, Johannou, Jordanem a Irinou jsme se vydali na kratší túru ke Cascade Lake, což je nejbližší jezero od Canyon Village a taky jeden z méně náročných výletů, protože se dá zvládnout za chviličku v porovnání s ostatními. Počasí nám přálo, a když jsme došli k jezeru tak tři ze skupiny tam i v oblečení skočili, já jsem je radši pozorovala ze břehu:D Potom jsme si sedli a jen tak relaxovali a koukali na oblohu a mrtvé stromy na druhém břehu jezera, které kdysi zničil velký požár. Nedaleko nás se pásl bizon a nevěnoval nám vůbec pozornost, ale postupně se přibližoval, až byl takových 40 metrů od nás a to už na nás koukal, zpozorněl a lehl si hlavou k nám, aby na nás dobře viděl. Kdo ví, co se takovému zvířeti může honit hlavou. My jsme ještě chvíli poseděli a poté jsme se vydali na cestu zpět do Canyonu. Jen co jsme vstali, bizon vstal taky, to už jsem si myslela, že poběží směrem k nám, ale on nenuceně pokračoval ve večeři. Asi si chtěl s námi jenom na chvilku odpočnout:) Večer jsme si ještě zahráli volejbal ČR vs. USA, hádejte, kdo vyhrál :D
Ve středu jsme až do samého rána nevěděli, co podniknem. Na plánu byly dvě verze, jedna byla jet s Johannou a Jordanem do West Yellowstonu do kina na film o parku, nebo jen tak něco nakoupit, druhá byla jet stopem do Mammothu. A protože zájemců o výlet do West Yellowstonu bylo o dost víc, než míst v autě, tak jsme se s Adámkem a Lukášem rozhodli, že pojedeme stopem do Mammothu, kde jsme se chtěli zařídit bankovní účet. Napsali jsme na karton, kam chceme a že jsme zaměstnanci parku, aby byla větší šance, že nás někdo nabere, a vyrazili jsme. Došli jsme na křižovatku a hned po 5 minutách nám zastavil jeden starší a moc milej americkej pár. Celou cestu jsme si povídali, a tak nám těch 45 minut uteklo pěkně rychle. V Mammothu jsme zašli do Visitor Center a zjistili jsme, kde je banka. Ta se nám však vůbec nezamlouvala, protože bychom si z účtu ani nemohli vybírat. Tak jsme to vzdali a šli si prohlédnout Mammoth Hot Springs, od kterých jsme možná čekali až příliš mnoho, protože horké prameny nás zas nenadchly tak, jak jsme čekali. Ale fotky z nich fakt stojí za to. Cestou zpátky jsme byli natěšení, že nám určitě hned někdo zastaví, ale to jsme se spletli. Čekali jsme asi 20 minut, než nám zastavila Toshia, asistentka manažera restaurace u nás v Canyonu. Takže pohode:) Dojeli jsme v pořádku a cestou nabrali ještě jednoho našeho kolegu z Canyonu. I když je ve Wyomingu stopování zakázaný, tak v parku zákaz neplatí, naštěstí:)
Ve čtvrtek nás čekal výstup na Avalanche Peak, první výstup a taky první pro nás organizovaný výlet, kterého jsme se zúčastnili. Bylo nám řečeno, že nahoře může být ještě mnoho sněhu, takže poslední míli k vrcholu můžeme jít po kolena ve sněhu. Tak jsme počítali s tím, že se možná na vrchol ani nedostanem. Avalanche Peak leží na východ od yellowstonského jezera ve výšce 10568 stop, což je asi 3200 metrů. A zas až tak náročný výstup, jak jsme čekali, to nebyl. Šli jsme pomalu a v horní polovině už jsme místama brouzdali sněhem. Někde byl sníh, někde kameny, takže to hodně podkluzovalo. Sníh tál, jak na něj pražilo slunce, takže i po něm jít traverz bylo hodně nepříjemný. Ale všech 12 lidí z naší výpravy to zvládlo. A pohled z vrcholu Avalanche Peak fakt stál za to. Na jedné straně yellowstonské jezero, na druhé zasněžené vrcholky hor a tam jsme si vítězně vychutnali oběd. Cesta zpátky už šla mnohem rychleji, takže jsme byli během chvíle u dodávky a vyrazili na cestu zpět do Canyon Village. Cestou k jezeru jsme potkali mladého Grizzlyho, který hledal nějaké dobroty přímo u cesty, takže ve fotogalerii naleznete první obrázky roztomilých medvídků:) Večer jsme opět sehráli mač ČR vs. USA a shlédli veeeelmi zvláštní film Leon, který už nikdo z nás nechce asi nikdy vidět:)
Na pátek jsme plánovali výlet do Bozemanu, chtěli jsme si půjčit auto od Tommyho, ale on ho potřeboval. Takže nakonec jsme jeli do Roosvelt Village. Chtěli jsme se podívat, jak to vypadá na pravém westerně a ještě si udělat menší túru po okolí. Ale už cestou tam jsme se zdrželi, po cestě stála spousta aut a všichni lidé byli venku s foťáky či dalekohledy. Takže to vypadalo na grizzlyho. A byla to máma grizzlyce se dvěma grizzlátky!!!! A ti dva malí byli naprosto úžasný!! Jak plyšoví medvídci. Takže jsme dlouhou chvíli prostě pozorovali a fotili, protože to bylo krásný a nemohli jsme se toho nabažit. V Roosveltu jsme potkali české kamarády, které jsme potkali při cestě do parku. A chvilku jsme s nimi poseděli u oběda a potom vyšli na výlet kolem Lost Lake (Ztraceného jezera) ke zkamenělým stromům, teda spíš stromu, byl tam totiž jenom jeden. Původně tam byly tři, ale během 19. století je turisti rozebrali. Cestou zpátky jsme po trailu narazili na tři bizony. Prostě se pásli tam, kde vedla naše cesta, takže jsme se my museli opět klidit a obloukem je obejít. Zpátky v Roosveltu jsme si prohlédli celou vesnici, která je jednou z nejstarších vesnic po Lake Village a je v porovnání s Canyonem strašně maličká, takže nám to trvalo pár minut. A kolem třetí hodiny jsme vyrazili na cestu zpět do Canyonu, protože Adámek a Johanna měli večerní směnu. A hned kousíček za Roosveltem jsme už z dáli viděli zácpu a rangera ve svítivé vestě. A ani ne 20 metrů od cesty hledal něco na zub medvěd černý (black bear), byl to drobeček, fakt maličkej, a byl strašně roztomilej. Člověk by řek, že takovej tvor mu přece nemůže ublížit. Ale je fakt, že black bear nerozpoutá takové pozdvižení jako grizzly, takže lidé poslušně zůstali v autech, udělali pár fotek a jeli dál. A zanedlouho jsme opět narazili na totální zácpu kvůli mámě grizzlyho se dvěma mláďaty. Bylo to téměř ve stejném místě jako cestou do Roosveltu. A pravděpodobně to byli ti stejní medvědi, které jsme viděli před pár hodinami na téměř stejném místě na cestě do Roosveltu. My jsme už byli tak unavení a ani bychom nenašli místo k zaparkování, tolik aut tam všude bylo, že jsme ani nezastavovali, jen jsme pomaličku projeli a těšili se na večeři.
Doufejme, že příště snad už internet půjde a nebudem psát všechno takhle najednou. Snad se vám to bude chtít číst.
Hned den po našem výletu na dno Grand Canyonu jsme se rozhodli udělat si další výlet mimo Canyon Village. Po celém Yellowstonu jezdí autobusy, které vozí hosty na různé vyjížďky po parku. A my jako zaměstnanci máme tyto exkurze zdarma. Takže je téměř povinnost se jich zúčastnit. Vybrali jsme si výlet do Lamar Valley, do kterého se jede na sever z Canyon Village přes Roosvelt Lodge a odtud doprava k severnějšímu z východních vstupů do parku. Tento výlet začíná v pozdních odpoledních hodinách a trvá až téměr do západu slunce, takže člověk má možnost pozorovat divokou zvěř vracející se z denní honby za potravou. A my jsme měli štěstí. Viděli jsme snad všechna možná zvířata žijící v parku. Grizzlyho teda jenom přes hodně vymakanej dalekohled, ale potuloval se kolem stáda jelenů a pokoušel se je nahánět. Medvěd černý (black bear) se potuloval těsně kolem cesty, po které jsme jeli, ale fotka z autobusu, bohužel, vůbec nevyšla:/ Dále jsme viděli nespočetně bizonů, jelenů, vidlorohů a stáli jsme ve dvou bison jams. Pan řidič nám ukázal orlí ptáčátka v hnízdě a na závěr na nás vykoukl úplněk nad zasněženými horami tyčícími se nad Yellowstone Lake. Skvělej pohled:)
Příště snad pořídíme i fotky méďů:)
Od posledního příspěvku se stalo hodně věcí, tak pěkně popořádku:) V první řadě jsme se dostali od umývání nádobí k lepší práci!! Paráda:) Sice jsme pořád v kuchyni, ale je to o mnoho lepší, než mýt nádobí. Pracujeme v Pantry, což je vlastně taková „přípravna“ pro další části kuchyně a taky pro kavárnu a jídelnu. Děláme s Markétkou na jiných pozicích, já doplňuju saláty, zeleninu a ovoce v jídelně do chladícího přístroje, odkud si je potom berou hosté. Markétka připravuje dortíky, poháry a další sladkosti. Poslední čtyři dny jsme měli trénink se zkušenějšími kolegy a zatím to vypadá, že jsme dostali tu nejpohodovější práci v kuchyni. Uvidíme, jak to půjde dál. Trošku nám vadí, že budeme pracovat jenom večerní směny (třeba do půlnoci:), ale aspoň už máme dny volna spolu...a vo vo vo vo tom to je!!:-)A ve středu jsme taky dostali naši první výplatní pásku v tvrdé americké měně. Docela dobrej pocit:) Taky přijelo dalších pět Čechů, už mi to začínalo bejt divný, že jsme tady jenom tři:-)
Včera jsme měli s Markétkou den volna, tak jsme samozřejmě vyrazili prozkoumávat okolí. Společně s Johannou a Mikem jsme se vydali na dno Grand Canyonu (Yellowstoneské řeky:-)). Počasí bylo úžasný, šli jsme dokonce v trenkách a triku, odpoledne se už naštěstí zatáhlo - jinak bychom asi tak dlouhou štreku neušli :) Bylo to cca 25 km, navíc dost velké převýšení, cesta byla úzká a štěrkovitá, občas trošku nebezpečná:) Ale stálo to za to, posoudit to můžete sami ve fotogalerii. :) Už jsme si mysleli, že po cestě nepotkáme žádný zvíře, než "fucking mosquitoes" (zas**** komáry:-), nakonec jsme potkali bizona, který seděl přímo za chatkami hostů. Ti si ho prohlíželi pěkně zblízka (cca 10 metrů, blázni), my jsme ho vyfotili s respektem z dálky a šli s radostí na večeři:)
Teď se chystáme na večerní projížďku autobusem po parku. Snad budou volná místa, máme to totiž jako zaměstnanci zadarmo...skvěěělýýý:-)
Tak po týdnu jsme opustili Canyon Village a vydali jsme se na výlet do městečka Cody, do kterého se lze dostat přes východní vchod do parku. Cesta tam byla zdlouhavá, protože jsme pořád kvůli něčemu zastavovali a chtěli něco fotit nebo si to prohlédnout. Tak jsem zastavili u Mud Volcano Area a potom i u Yellowstone Lake. A ještě v Grizzli Bear Area za Yellowstonem, kde jsme pořídili pár fotek, ale grizzlyho jsme neviděli. A po 3 hodinách v autě jsme konečně dorazili do Cody, kde se konala v pořadí již 29. slavnost původních obyvatel - Cody Powwow. Původní obyvatelé tam zpívali, hráli na bubny a soutěžili, kdo je nejlepší tanečník. My jsme udělali pár fotek tančících Indiánů, prohlédli si jejich ručně vyraběné vázy, všelijaké ozdoby, obrazy, bubny, šperky, flétny a já nevím, co všechno ještě. Většina těchto věcí však byla pro nás docela drahá, tak jsme zůstali jen u prohlížení.
Cestou zpátky jsme nakoupili ve Wallmartu, stavili jsme se v Liquar Store pro zdejší pivo, které jsme nakoupili o poznání levněji než tady nahoře v Yellowstonu a opět jsme vyrazili na cestu. Tentokrát trvala jen 2,5 hodiny. Cestou jsme potkali nepřeberné množství bizonů, kteří se nenuceně pásli podél cest a absolutně ignorovali, že se tam kvůli nim tvoří bison jams, protože každý si chtěl bizona vyfotit.
A teď půjdeme na chvilku sportovat, tak přístě třeba už konečně potkáme Méďu Béďu.
Ještě jsme nenapsali, co vlastně děláme, tak jenom v krátkosti:) Myjeme nádobí, ale ne houbičkou, ta by rozhodně nestačila :-) Mají tu dvě velké mašiny, jednu na hrnce a jednu na menší nádobí - talíře, misky, tácy atp. Nádobí se ale nejdřív musí umýt, aby se do myček nedostaly kusy jídla. To se dělá buď proudem sprchou, nebo ručně. Nádobí se pak hodí na pás, odtud putuje do myčky, na jejím druhém konci ho někdo vyndá a vrátí ho na místo, kam patří. A takhle pořád dokola :-) Ani byste nevěřili, kolik nádobí se za den protočí...lidi snad jenom jedí nebo pijou - ve dne nebo v noci, nádobí je pořád stejně :-D
Ještě, že nám do práce pořídili takové slušivé uniformy. Pro představu přidám fotky :-)
Už jsme dlouho nenapsali, tak se to pokusím napravit:) Práce bylo poslední dobou celkem dost, až včera jsme měli s Markétkou náš první den volna. Stydíme se, ale celé dopoledne jsme prospali, pořád se asi nemůžeme úplně srovnat s časovým posunem, práce do noci nám taky moc nepřidá:) Odpoledne jsme měli v plánu jít na túru k nedalekému Cascade Lake, koupili jsme si dokonce parádní mapu, na kterou jsme dostali jako zaměstnanci slevu 30% - a to se vyplatí!!:-) Sotva jsme ale vytáhli paty z pokoje, začalo pršet a bohužel jsme se museli vrátit...a i tak jsme byli zmoklí jako slepice:) Takže jsme zbytek dne strávili v místní Recreation hall, zahráli jsme si ping-pong a trochu protáhli svaly v posilovně:) Večer jsme zakončili na pokoji, kde nám zkušenější hiker poradil, kam máme určitě jít a kde co uvidíme, doprovodil to dokonce videem - už teď se nemůžeme dočkat, je toho tu opravdu spousta k vidění. Nejdřív ale musíme s Markétkou sladit dny volna, každý máme volno dohromady tři dny v týdnu a společný jsme měli jenom jeden :( Zajdeme za naším managerem, neměl by to být problém, snaží se zatím všem vyjít vstříc. Dneska má se mnou volno ještě Lukáš, tak jsme chtěli někam vyrazit, ale počasí nám opravdu nepřeje - je pěkná zima, dokone začalo lehce sněžit! :-) Tak počkáme, po obědě to bude třeba lepší, počasí se tu mění doslova z hodiny na hodinu.
Trošku nepříjemné je, že děláme jenom čtyři dny v týdnu. Je to tím, že mají strašně moc lidí, včera dokonce přijeli další a asi ještě přijedou další studenti z celého světa. Američani totiž začínají školu někdy v půlce srpna, tak skoro všichni odjedou a zůstanou tu jenom cizinci - pak si asi na nedostatek práce stěžovat nebudeme:-) Uvidíme, jak to všechno dopadne, třeba se dostaneme i někam jinam, než k mytí nádobí, když tu bude tolik lidí. Hlavně musíme hodně cestovat, od srpna by na to taky nemusel být čas :)
Tak dnes ráno jsme byli vzhůru už kolem 5. ráno, časový posun je krutý:-) V hostelu West Herritage Inn jsme posnídali muffiny s pomerančovým džusem, potkali jsme tam jednoho kolegu z Plzně a po vystěhování vyrazili ke Greyhound bus station na sraz, zde nás pracovníci Xantery (podnik pracující pro Yellowstone National Park Services) rozdělili na ty, kteří již mají Social Security Number a kteří ne. My jsme byli v té druhé skupině, tak nás čekalo zdržení v podobě dalšího papírovaní.
V 10:30 jsme však už byli v Gardineru na HR oddělení, kde jsme odevzdali vyplněné papíry, vyfasovali uniformy, dostali ID card, zjistili jsme, že budeme pracovat v Canyon Village, který leží cca v polovině Yellowstonu, což je ideální na cestování po ostatních villages. A poté nás yellowstonský bus odvezl do Mamoth Hot Springs Village, tady jsme šli na oběd, a orientation. Na obědě nás čekalo milé překvapení - jídlo je tu vynikající a je ho neuvěřitelný množství :D Takže o hladu rozhodně nebudem. Každý může sníst, co mu hrdlo ráčí. Na následné orientation jsme se dozvěděli něco málo o historii parku a ostatní ne zas až tak důležité věci. Pro mě osobně byla nejpřínosnější informace o tom, jak se má člověk zachovat, potká-li medvěda. V Yellowstonu mají 3 univerzální situace popisující, co má člověk dělat, setká-li se s medvědem, přičemž při té nejhorší si má lehnout na břicho roztáhnout nohy a dát ruce za hlavu, snad to ale potřebovat nebudem:-) Ale chceme-li se grizzlymu opravdu vyhnout, je nejlepší mluvit nebo si zpívat. Prý bylo dokázané, že medvěd rozpozná lidský hlas a vždy, když hlas uslyší, odejde.
Po orientation jsme byli rozváženi autobusem do jednotlivých villages. Už cestou jsme narazili na wild life, viděli jsme pasoucího se soba, někde z dáli jsme možná míjeli grizzlyho, tedy aspoň náš řidič Míchael si to myslel. U cesty stála spousta lidí s dalekohledy a vypadalo to, že ví, kde medvěd je a fotili ho. My v jedoucím autobusu a bez dalekohledů jsme daleko nedohlédli. Kousek před naší zastávkou v Canyon Village jsme uvízli v Bison Jam, stádo bizonů se procházelo po cestě, takže auta nemohla projet. Jak jsme se dozvěděli - v Yellowstonu nemají bežné zácpy, zato mají grizzli jam, elk jam, bison jam...prostě zácpu vztahující se k jakémukoliv zvířeti :-) A ještě jednu zajímavou věc nám řidič Michael řekl: The bisons walk in the middle of the road, because they simply don't understand the concept of the roads:D
V Canyon Village jsme se ubytovali, prošli si okolí, došli na večeři, kde jsme se opět přejedli. A už je nejvyšší čas jít spát, doma bychom už vstávali a tady tělo ne a ne si zvyknout a aspoň trošku se přizpůsobit...tak třeba časem, uvidíme.
Tak jsme dorazili na (téměř konečné) místo naší práce - Bozeman, Montana. Máme nalétáno přes 10 000 km, naspáno závratné cca 4 hodiny - povětšinou v sedě:-) Z tohohle důvodu se tu nebudu rozepisovat, jdeme spát, (Markétka už spí, dokázala usnout asi během deseti vteřin:)) zítra ráno vstáváme v šest, aby nás odvezli na místo naší práce. Snad budem mít možnost se ozvat co nejdřív přímo z Yellowstonu.
Do fotogalerie přidám první fotky, ty vám řeknou víc, než bych tady napsal já:-)
Vše již máme vyřízené, tak se tu pokusím zrekapitulovat, kolik taková cesta do USA stojí :)
Náklady
Platba agentuře 14 645
Poplatek za vízum 2 800
Zpáteční letenka do NY 13 080
Letenka do Bozemanu 3 600
Noc v hotelu 700 500 dolarů v hotovosti 10500 celkem 45 325
V částce navíc není započtena letenka do NY, protože ještě přesně nevíme, kam nás naše cestování zavede, předpokládám ale, že poletíme ze San Francisca nebo LA.
Co bychom to byli za ekonomy, kdybychom náklady nesrovnali s očekávanými výnosy:-) Předpokládáme, že budeme pracovat pět dní v týdnu, osm hodin denně (realita může být ale úplně jiná, necháme se překvapit):
Výnosy
5 dní x 8 hodin x plat 7,40/hod x 14 týdnů práce = 4 144 dolarů
bonus za dodržení smlouvy 21 dolarů/týden x 14 týdnů = 294 dolarů
- ubytování 14 dolarů/týden x 14 týdnů = 196 dolarů - strava 77 dolarů/týden x 14 týdnů = 1078 dolarů celkem 3 164 dolarů (bez daně)
Většinu daní by nám měli zpětně vrátit...snad:) V minusu bychom tedy rozhodně být neměli:) Ale stát se může cokoliv, práce může být víc i míň. Uvidíme.
Čas utekl jako voda, všechny byrokratické záležitosti máme (snad) za sebou, zkoušky úspěšně zvládnuté a za 4 dny odlétáme. Sakra, to byla rychlost:) Vůbec se mi nechce věřit, že za pár dní už budem za velkou louží. Tak jen abyste měli představu, jak naše cesta bude probíhat:
8.6.
9:35 Odlet z Prahy s LOT Polish Airlines do Varšavy, přílet 10:50
12:30 Odlet z Varšavy do New Yorku - JFK, přílet 16:00
Noc strávíme na letišti, jelikož nám to ráno brzy ráno letí, tak by se hotel ani nevyplatil:)
9.6.
7:00 Odlet z NY s Delta Airlines do Salt Lake City, přílet 10:23
11:10 Odlet ze Salt Lake City do Bozemanu, přílet 12:28
Z letiště se musíme dostat do centra Bozemanu (asi taxíkem:), kde již máme zaplacený hotel.
10.6.
7:15 nás vyzvedne autobus Yellowstonu a odveze nás do Gardineru, kde nám přidělí práci a také určí vesnici, ve které budeme pracovat.
Doufejme, že všechno půjde podle tohoto plánu a na trase nás nepotkají žádné nečekané problémy. Držte nám palce:)
2. Job Fair již byl podstatně lépe zorganizovaný. Přecházelo mu vyplnění životopisu na stránkách partnerské agentury Council. Mám takové tušení, že se na něj stejně ve finále nikdo nedíval, ale aspoň jsme měli pocit, že to není taková "hurá akce" jako předchozí JF. 19.2. jsme tedy vyrzaili na pobočku SA.
Nevím, jestli to bylo menším zájmem o tuto práci, nebo jednoduše zaregistrovali méně studentů, ale na tento JF nás dorazilo 25. Možná to bylo také tím, že rozhovory probíhaly přes webkameru, což ne každému může vyhovovat. I když jsme se registrovali celkem pozdě, na řadu jsme šli jako desátí, chodilo se opět po skupinkách, ve kterých chcete jet. K dispozici bylo 14 pracovních míst
V místnosti, kde pohovory probíhaly, byl počítač a sluchátka - bohužel jen jedny. Takže když pracovnice z Yellowstonu zpovídala Markétku, nic jsem neslyšel a koukal se akorát z okna - nic příjemného. Mě se ptala, jaké mám pracovní zkušenosti, co studuji za školu, co bych chtěl v Yellowstonu nejradši dělat...prostě si chtěla proklepnout, jakou máme angličtinu. Rozhodující ale pro ni byla délka práce - nejpozdější nástup byl tuším kolem 20. června, nejdřívější konec práce byl až 19. září - pokud jste mohli zůstat takhle dlouho v USA, měli jste vyhráno. V tu dobu nám sice již začíná semestr, ale do Národního Parku jsme chtěli tak moc, že oželíme 14 dní školy na cestování. A to je co říct :-D Dohodli jsme si tedy, že začneme pracovat 10. června a skončíme 19. září, s čímž neměla paní na druhém konci Skypu žádný problém a práci nám ihned přislíbila. Je to pekelně dlouhá doba, ale aspoň si víc vyděláme na cestování.
Hledání práce tímto úspěšně skončilo a začala byrokratická část programu - soutěž o to, kdo vyplní víc formulářů :)
Jako první nás čekal JF se zaměstnavatelem Glacier National Park. Byl to jeden z mála letošních Job Fairů, na který přijel zástupce zaměstnavatele osobně. Ale způsob, jakým probíhal tento pohovor, nás naprosto šokoval.
Na pobočku SA v Praze jsme se měli dostavit dne 15.2. 2010, a protože jsme se díky Markétce zaregistrovali velmi brzo (asi tři minuty po otevření registrace), šli jsme na řadu v první skupince dvaceti lidí. V tu chvíli jsme ještě netušili, kolik takovýchto skupinek tento pohovor absolvuje. Nakonec jsme zjistili, že koumáci ze Student Agency dovolili přihlásit se přes 60 studentům. Práci ale dostalo jen patnáct vyvolených. Na recepci nám řekli, ať se posadíme do sálu k ostatním. Na první pohled byli všichni nervózní a my jsme nebyli výjimkou. Nejdříve přišla Lucka a oznámila nám, že plánovaná společná přednáška o práci v Glacieru nebude, protože pánovi z USA brzy letí letadlo domů, a že musí stihnout udělat pohovor se všemi přihlášenými. Do místnosti jsme vcházeli v pořádí, ve kterém jsme se zaregistrovali. Pokud cestujete ve skupině, platí pořadí registrace posledního z vás. Nebo alespoň mělo platit, organizace v tomto ohledu opravdu vázla - v naší skupině byla například slečna, která tu neměla svou kamarádku - ta byla až ve druhé skupině. To se pak na pohovor chodí ve dvojici jen velmi těžko!
Poté se již začalo chodit do místnosti, kde se odehrál pohovor. Velmi se spěchalo, takže na každou dvojici vycházelo cca 5 minut - velmi málo času na to, abyste ukázali vaši angličtinu a něčím přesvědčili zaměstnavatele. Šli jsme jako třetí v pořadí - Markétka byla pekelně rychlá :-) Sedli jsme si ke stolu, Američan chvíli něco povídal o práci v Glacieru, jak to tam probíhá, že tam pracuje většina Američanů a cizinců jen minimum...a poté se nás zeptal na naše koníčky, jakou školu studujeme, jestli jsme už v USA pracovali a proč tam chceme jet. A to bylo vše. Nejdůležitější pro něj ale bylo, kdy můžeme odjet a do kdy můžeme zůstat pracovat. Napsal si tedy naše data na papír a oznámil nám, že máme velmi dobrou šanci, aby nás vzal. Rozloučili jsme se a s velmi dobrým pocitem jsme odešli na kolej. Lucka byla velmi hodná a slíbila nám, že výsledky pošle do druhého dne mailem.
Následující den jsme tedy netrpělive čekali na e-mail od Student Agency. Ten přišel kolem třetí hodiny a bohužel jsme se dozvěděli, že nás nebere. Hodně by mě zajímalo, podle čeho zaměstnavatel vybíral, když každého ze 60 lidí viděl asi 5 minut. Spolknuli jsme zklamání a začali se připravovat na další Job Fair do Yellowstonu, který byl už za tři dny.
Pro nalezení práce jsme měli tři možnosti - buď si práci zajistíme sami, nebo si ji najdeme na Job Fairu, nebo si vybereme z nabídky SA. Mezi těmito možnostmi je celkem značný cenový rozdíl, takže dobře zvažte, jakým způsobem si budete práci hledat. Zkusím se zde popsat jednotlivé možnosti. Práci si zajistíte sami - Toto je ta nejlevnější, ale také nejsložitější možnost. Pokud se programu účastníte poprvé a nemáte žádné kontakty v USA, budete se asi muset hodně snažit, aby vám vůbec někdo odepsal, natož vás chtěl na léto zaměstnat. Rozhodně netvrdím, že to nejde, spíš si myslím, že tato možnost je pro zkušené účastníky WaT. Práci si vyberete z nabídky SA - V případě, že si na přímé rozhovory se zaměstnavateli nevěříte, můžete využít nabídek SA, které se asi od ledna začaly objevovat na jejich stránkách. Ale pozor, dokonce i někteří z těchto zaměstnavatelů požadují pohovor, i když pouze neosobní - tzn. přes Skype. Tato možnost je samozřejmě nejdražší. V praxi to probíhá tak, že SA aktualizují cca každých 14 dní svou nabídku pozic, vy si z nich vyberete job svých snů, zavoláte svému koordinátorovi a on vám pozici zamluví, přičemž platí systém "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Pokud si práci zamluvíte, už není cesty zpět, žádné změny již nejsou povoleny. Nabízených pozic je víc než dost, každý by si měl postupem času vybrat. Problém je, že ne vždycky seženete takovou práci, kterou byste chtěli dělat. Také se mi zdálo, že zaměstnavatelé požadují velmi brzký příjezd do USA (většinou konec května/začátek června), což ne každý může splnit. Job Fairy - Pokud máte slušnou angličtinu, neměl by být problém si na Job Fairu práci domluvit. Obvykle Job Fair probíhá tím způsobem, že se osobně setkáte se zaměstnavatelem a vyjednáte si s ním podrobnosti práce - datum příjezdu a odjezdu, ubytování a další. Tento rok ale vzhledem ke krizi probíhala většina Job Fairů přes Skype, přímo do Prahy přiletěl myslím jen jeden nebo dva zaměstnavatelé. Na Job Fairy je nutné se registrovat, takže si hlídejte, kdy registrace začíná, jelikož kapacita jednotlivých setkání se zaměstnavateli je omezená a již byste se nemuseli vejít.
My jsme si práci nakonec našli na Job Fairu, jelikož jsme již od začátku chtěli do jednoho z Národních parků USA a účast přislíbily dokonce dva z nich - Glacier National Park a Yellowstone National Park. Z dalších zaměstnanců, kteří byli na Job Fairu, uvedu třeba McDonald's Hawaii, Hard Rock Café, Cedar Point Amusement Park a další. Většinou se jedná o zábavní parky či hotely. Pozice jsou rozmanitě různé, obvykle ale jde např. o číšníky, uklízeče, prodavače, obsluhu atrakce apod. Práce v NP obnáší jednu výhodu - zaměstnavatel vždy poskytuje ubytování a jídlo, které jsou navíc celkem levné. Nevýhodou je zase určitě vzdálenost od civilizovaného světa:)
Přihlásili jsme se tedy na Job Fair s Glacier a Yellowstone NP s tím, že si práci s jedním z nich prostě musíme domluvit.
Dalším krokem bylo absolvování pohovoru ve Student Agency. Nejdříve jsme se museli na jejich stránkách zaregistrovat, poté Markétka vybrala naši koordinátorku a jak se později ukázalo, měla šťastnou ruku, neboť slečna Lucka byla velmi vtřícná a vždy se nám snažila pomoci. Domluvili jsme si tedy datum a čas pohovoru a 27.11. jsme se dostavili na pobočku SA v Praze.
Lucka nám vysvětlila, jak to bude vše probíhat, jaké jsou naše možnosti hledání práce a dala nám smlouvu, kterou jsme si velmi pečlivě přelouskali a pak jí podepsali :) Součástí pohovoru byla samozřejmě i konverzace v angličtině, nebylo to ale nic hrozného, pouze pár otázek na to, odkud jsme, jaké jsou naše koníčky atd. Padla dokonce i otázka, jestli si myslíme, že spolu vydržíme 4 měsíce v zahraničí...odpověděli jsme, že určitě jo :-) Nakonec jsme ještě museli zaplatit zálohu - 2500 na program a 2000 na letenku. Takhle si vás SA pojistí, že si letenku koupíte u nich - přeci si nenecháte "propadnout" dva tisíce. Možná si řeknete, že je to nefér, ale pokud najdete na internetu levnější letenku a SA vám nedokáže zajistit levnější, máte právo na vrácení zálohy. Na tomto právu trvejte, jelikož agentura na vás bude chtít vydělat co nejvíce a jako první vám nabídne letenky dražší. Zálohy se platí hotově (možnost i kartou).
Od tohoto okamžiku jsme byli oficiálně účastníci programu Work and Travel a nezbývalo nic jiného, než čekat, až se na stránkách SA začnou objevovat nabídky práce.
Prvním krokem, který nás čekal, byl výběr agentury, jelikož vyjet do USA na vlastní pěst a zařizovat si všechno sami by bylo asi oříšek. Agentura je přeci jen alespoň nějaká záruka, že budeme mít práci, navíc nám pomůže zajistit víza, pojištění a kdyby se v USA něco stalo, můžeme se tam obrátit na její partnerskou agenturu. Tím asi výčet výhod končí, samozřejmě, že všechno jde zařídit mnohem levněji - agentura si jednoduše namastí kapsu. Takže pokud máte nějaké kontakty na zaměstnavatele v USA, možná by stálo za to si vše zařídit sami. Ale pro nás, nováčky v programu Work and Travel, bylo nejvhodnější využít služeb agentury.
Rozhodovali jsme se prakticky jen mezi dvěma nejznámějšími - Student Agency a CCUSA. Samozřejmě podobné služby nabízejí i ostatní agentury, patří mezi ně třeba Czech-us, Atep, GTS International a mnohé další. Proč jsme se rozhodovali jen mezi SA a CCUSA nedovedu zdůvodnit, asi jsme chtěli jistotu v podobě velkého jména. Pravdou ale je, že spolehlivost jednotlivých společností je těžké posoudit, spokojenost účastníků je jiná případ od případu. Při vybírání agentury zůstává tedy asi nejdůležitějším kritériem cena - tady si dejte pozor, za co přesně platíte. Některé agentury nemají v ceně programu zahrnutý poplatek za vízum (cca 2500 Kč), některé zase pojištění.
Rozhodování bylo jednoduché, jelikož cenově vycházely obě agentury přibližně stejně. CCUSA navíc nabízeli jenom dvě možnosti hledání práce - buď si vybereme, že chceme do Národního parku, nebo nám zaručí, že pojedeme spolu - obě možnosti nešly kombinovat. My jsme chtěli spolu do Národního parku, takže jsme se rozhodli pro SA, která tuto možnost nabízela. Koncem listopadu roku 2009 jsme se tedy zaregistrovali na stránkách Student Agency a s naší koordinátorkou jsme si dohodli datum pohovoru. O tom napíšu více až v příštím článku.
Wyoming Time
Prague Time